31. HOSPODÁŘSKY VYUŽÍVANÉ RASY VČELY MEDONOSNÉ

Hrabcová Lenka

Včela medonosná - Apis mellifica

třída	hmyz - Insecta
řád	blanokřídlí - Hymenoptera
čeleď	včely – Apoidea
rod	včela – Apis
druh	včela medonosná- Apis mellifica

Řádu blanokřídlých (Hymenoptera), obsahuje asi 100 000 druhů včetně čmeláků a vos. Rod Apis zahrnuje výhradně zástupce žijící v sociálním společenství. Podle Goetze (1964) lze ve světovém rozšíření rodu Apis rozlišit dva typy:

· včelu medonosnou (Apis mellifera resp. Apis mellifica L.)

· včelu indickou (Apis cerana, dříve Apis indica)

Včela medonosná je rozšířena v současné době po celém světě. Ve Švédsku proniká vysoko na sever až k 64. stupni severní šířky, ve Finsku k 61., na Sibiři až k 51. Není však ve všech místech svého nynějšího rozšíření původním druhem. Během geografického vývoje Země vzniklo mnoho ras včely medonosné, které byly optimálně přizpůsobeny podmínkám okolí.

Způsob života a potrava

Včelí rodina
Včely žijí ve velkých společenstvech, často v uměle vyrobených úlech. V těchto úlech žijí podstatě tři druhy včel. Královna, trubci a dělnice. Královna má za úkol pouze reprodukci. Vyvíjí se v rohových matečných buňkách.

Trubci jsou samečci, kteří oplodní královnu . Rodí se z neoplozených vajíček a po oplození královny umírají. Podobně jako královna, jsou i trubci krmeni dělnicemi. Na konci léta se o ně dělnice přestávají starat a jsou vyhnáni z úlu.

Dělnice mají rozdělenou ostatní práci. Jedná se o samice se zakrnělými pohlavními orgány. V případě, že ve včelstvu není královna, může klást neoplozená vajíčka. Této dělnici se říká trubčice.

Některé se starají o královnu, jiné o trubce. Další část staví nové plástve. Včelky, které vidíme poletovat venku, patří také mezi dělnice. Pilně sbírají z květů pyl, který je základem potravy jak pro královnu tak i pro budoucí generaci, která se teprve vyvíjí ve stádiu larvy. V zimním období se z pylu vytváří med, který slouží včelám jako potrava přes toto chladné období. Včely hotový med ukládají do pláství podobných těm, ve kterých se líhne nová generace včelstva.

Včelí produkty
Mimo medu, sladké hmoty, kterou včely zpracovávají z nektaru nebo medovice tím, že ji obohacují látkami vlastního těla, uskladňují v plástech, zahušťují, přikrývají voskovými víčky a nechávají dozrát, včely produkují ještě další látky, které lze využít především v medicíně a kosmetice. Jedná se především o včelí vosk, mateří kašičku a propolis.

Vosk vyniká ve voskotvorných žlázách včel. Jedná se o přestavbu cukrů a pylů v trávicím a voskotvorném ústrojí. Vosk je stavebním materiálem pro výrobu včelích pláství se známými šestihrannými buňkami, ve kterých se vyvíjí nová generace včelstva nebo je zde uložen med. Tato surovina je člověkem využívána zejména v kosmetice a farmacii. dříve i pro výrobu silic.

Mateří kašička se dá svojí funkcí přirovnat mateřskému mléku u savců. Jedná se o výměšek žláz mladých včel starajících se o vyvíjející se novou generaci včel.Mateří kašičkou jsou krmeny pouze budoucí královny. Mateří kašička je tekutina bílé až nažloutlé barvy, typické slabě kořeněné vůně. Díky obsahu mnoha látek, které patří k základním látkám potřebným pro správnou funkci organismu se používá ve farmacii.

Propolis - včelí tmel. je látka pryskyřičné povahy, kterou včely získávají z rostlinných zdrojů a používají ji k desinfekci, výstuhám a utěsnění úlu. Tato pryskyřičná substance žlutohnědé, červenohnědé nebo zelenohnědé barvy obsahuje, vosk, balzámy a éterické oleje, pyl a další. Má aromatickou vůni, která vytváří charakteristickou atmosféru v úle. Díky svým desinfekčním vlastnostem je účinný při různých onemocněních kůže, které jsou bakteriálního či virového původu (bradavice...). jeho použití stejně jako u mateří kašičky konzultujte s lékařem.

Včelí jed
Žihadlo s jedem mají pouze dělnice. Včelí jed je směs látek z různých chemických skupin. Obsahuje mimo jiné histamin, dopamin, noradrenalin, mnoho bílkovinných látek. Z nich nejdůležitější z hlediska vlivu na tkáně savců je Melitin. Poškozuje buněčné struktury, rozkládá bílé i červené krvinky, způsobuje odumření buňky. Obávanou složkou včelího jedu je i apamin. ten působí na nervový systém a mozkovou tkáň.

K aplikaci jedu používá včela asi všem známé žihadlo se zoubky. Právě tyto zoubky zamezí včele, narozdíl od vosy, žihadlo vytáhnout. Včela tedy celý žihadlový aparát utrhne. a ve většině případů umírá.

Naše tělo na jed reaguje tvorbou protilátek. Pokud se v těle nevytvoří dostatek těchto protilátek může dojít k velkým zdravotním komplikacím. Vyjímečně i smrti.

Během geografického vývoje Země vzniklo mnoho ras včely medonosné, které byly optimálně přizpůsobeny podmínkám okolí, jako např. včela vřesová. Nás budou zajímat jenom ta plemena, která mají v evropské oblasti hospodářský význam a která se také i vlivem narůstajícího obchodování s nimi a přirozeným šířením vzájemně promísila a zkřížila.

Středoevropská tmavá nebo severská včela (Apis mellifera mellifera)

Je blízká příbuzná severoafrické tuniské včely, z oblasti původního rozšíření v jihozápadní Evropě se zvolna rozšířila do celé západní, severní a střední Evropy a přes severní Rusko a Sibiř až k Tichému oceánu. V západní Evropě byla postupně zatlačena včelou italskou (vlaškou), ve střední Evropě včelou kraňskou.

Jedná se o poměrně velkou včelu s tmavým až leskle černým zabarvením a spíše řídkým ochlupením zadečku. Včela tmavá vytváří středně velká včelstva. Jarní rozvoj má pomalý, zato v létě udržuje dlouho plodování na maximu. Přezimující včelstva jsou proto silná. Nápadný je sklon k rojení, neklidné sezení na plástech tzv. rozbíhavost a někdy velmi silná bodavost. Ve Švýcarsku byl dlouhá léta udržován a chován kmen této tmavé včely známý jako "Nigra", který vyniká velkou životností, odolností vůči počasí a chladu, ale i enormním sklonem k rojení. Typická včela Lüneburských vřesovišť, zvaná rovněž včela holandská, se časem vyvinula díky způsobu včelaření na vřesovištích. Vzhledem k její neovladatelné rojivosti a bodavosti je mimo oblasti s vřesovou snůškou nepoužitelná. Přezimované včelstvo se někdy rojí až šestkrát, přičemž prvoroj se ještě jednou vyrojí jako tzv. vřesový roj. Příčinou je intenzivní plodování po celé léto až do květu vřesu. Kříženci tmavé včely byli u nás po dlouhá léta označováni jako zemská rasa a také úspěšně chováni. Setkáváme se s nimi většinou ještě tam, kde je výrazná rojivost a bodavost.

Italská včela (Apis mellifera ligustica)

Italská včela (vlaška) pochází z Apeninského poloostrova. Poznávacím znakem je žluté zbarvení zadečku s jedním až třemi žlutými kroužky. Toto žluté zbarvení má ale hodně odstínů, od velmi světlého až po téměř žlutohnědý. Tělo pokrývají stejně "žluté" chloupky. Jarní rozvoj je průměrný, letní včelstvo je ale velmi silné a ploduje dlouho až do pozdního podzimu, v teplejších krajinách dokonce přes celou zimu. K přezimování potřebuje silné včelstvo, z čehož plyne velká spotřeba krmiva. Rojivost je u této včely malá. Na plástech sedí klidně a není bodavá. Výrazný je její sklon k loupežení a její silné zalétávání. Na rozdíl od jiných ras neoznamuje blízkou pastvu kruhovým, ale "srpovitým" tancem. Při její mnohdy malé odolnosti vůči chladu má v drsnějších krajinách problémy s přezimováním. Italská včela je přizpůsobená na dlouhotrvající snůšky a mírné zimní měsíce. S většími nebo menšími úspěchy se ji včelaři opakovaně pokoušejí chovat i mimo její původní oblast.

Včela korutanská neboli kraňka (Apis mellifera carnica )

Původním územím, na kterém kraňka žila, byly jihovýchodní Alpy, severní Balkán a oblast Dunaje. Je to středně velká až štíhlá včela s tmavým zabarvením, hustým ochlupením a širokými, nápadnými, šedými plstnatými pásky na zadečku. To vedlo k jejímu přízvisku "šedá carnica". Na rozdíl od dříve uvedených ras se kraňka vyznačuje rychlým jarním rozvojem avšak na vrcholu léta, někdy již začátkem léta plodování klesá. Nápadné je přezimování početně slabých včelstev s malým množstvím potravy. Křivka jarního rozvoje je strmá. Mnohdy výrazná rojivost, zejména u nedostatečně prošlechtěných kmenů a její reakce na různé okolní podmínky (např. snížené plodování při dlouhodobě nepříznivém letním počasí), vyvolává v ekonomicky vedených provozech často problémy. Při včelaření ze záliby je to dobře použitelná včela. Je nutno vyzvednout její dobré sezení na plástech (nerozbíhavost) a mírnost. Tyto vlastnosti byly důvodem, proč se ve střední Evropě, zejména po 2. světové válce, tak rozšířila a v podstatě nahradila bodavé kmeny černé rasy. Strmá křivka jarního rozvoje předurčuje kraňku jako včelu pro časnou jarní snůšku. Díky intenzivnímu výběru a za pomoci umělého oplození byly vyšlechtěny kmeny splňující požadavky dnešních včelařů, zejména pokud jde o rojivost a plodování. Rozšíření této včely podporují i dodávky chovného materiálu z chovných stanic.

Včela buckfastská

Při výběru odpovídajících pohlavních jedinců určených pro chov se můžeme pohybovat v rámci jedné rasy, nebo se můžeme alespoň pokusit o křížení mezi rasami. Můžeme mít úspěch, ale můžeme se dočkat i nezdaru.

Bratr Adam Kebrle (1969) na svých četných cestách nejen dokonale poznal a popsal vynikajícím způsobem mnoho plemen včel, ale dlouholetým zkoušením různých křížení se pokusil dopracovat k výkonné včele.

Výsledkem jeho snahy byla buckfastská včela. Byla pojmenována podle opatství v Devonském hrabství v jižní Anglii, kde bratr Adam žil a včelařil. Toto "umělé plemeno", jak je sám bratr Adam nazval, získal během 50 let křížením britské tmavé včely se včelou italskou.

Jedná se o velmi ochotně plodující včelu, která na rozdíl od kraňky nemá na jaře tak rychlý start, ale ploduje až do srpna/září i v oblastech s jedlovou snůškou. Včely jsou nerojivé, velmi mírné a nerozbíhavé. Jsou rovněž velmi odolné vůči nosemě a akarinóze (roztočík včelí). Pro sklon k plodování potřebují velmi velký prostor. Včelstva s 30 až 40 plně obsazenými rámky nejsou nijakou zvláštností. Nesmíme přehlédnout jejich slídivost, a tím i jejich náchylnost k loupežení. Mají sklon k zalétávání; proto je lepší volné rozestaveni úlů než chov ve včelíně.

Včela kavkazská (Apis mellifica caucasica)

Původně žila v hornaté části Gruzie a evropské části Kavkazu. Druhotně se rozšířila v Americe a Austrálii. V současné době se plánovitě rozmnožuje v Gruzii a dalších oblastech bývalého Sovětského svazu.

Podobá se včela kraňské, častěji se však u ní vyskytují žluté skvrny na zadečku a světlejší nohy. Má velmi dlouhý sosák.

Má rychlý jarní rozvoj, je klidná při manipulaci a velmi mírná. Silně tmelí. Velmi dobře využívá snůšku z lučního jetele, nedovede však zužitkovat medovicovou snůšku. Rychle se přeorientuje z jednoho zdroje nektaru na druhý, což se projevuje nižší opylovací činností na některých plodinách např. na vojtěšce. Má sklon k loupeži.